Mlčet nestačí

Knižní rozhovor s kardinálem, o němž mnozí mluví, ať již v souvislosti s obranou katolické nauky o nerozlučitelnosti manželství nebo s tradiční mší svatou. Guillaume d´Alençon se rozhodl mluvit nikoliv o něm, ale s ním, a ukázat čtenáři, že kardinál Burke je víc než jen vlečka.

Kniha vychází s předmluvou doc. Tomáše Machuly.

Ukázka z knihy:

Jaká byla vaše kněžská služba?

Hned po svém svěcení 29. června 1975 jsem byl jmenován kaplanem katedrály naší diecéze. V katedrále se denně sloužily čtyři mše svaté, v neděli šest. Byla také centrem svátosti pokání. I když v mnoha farnostech se od praxe pravidelné zpovědi upustilo, v katedrále bylo každý týden na rozpisu mnoho hodin zpovídání. Časem jsem si uvědomil, že ke zpovědi přichází stále méně věřících v důsledku toho, že se v Církvi obecně rozšířil pocit, že pravidelná zpověď již není namístě. Nadřízení, jimž jsem podléhal, mě požádali, abych se více věnoval katolickému školství. Po dvou letech jsem byl pověřen výukou náboženství na katolické střední škole a přitom byl nadále kaplanem ve farnosti. Při výuce dětí na katolické základní a střední škole jsem zjistil, že velký počet jejich rodin nechodí v neděli do kostela, že se pravidelně nezpovídají a že v rodinách je jen malý, ba žádný modlitební život. Snad nejvíce mě šokovala náboženská negramotnost mnoha dětí, které jinak byly inteligentní a dobře vychované. Vzpomínám si na jednu příhodu: při hodině náboženství, kde byli mladíci a dívky asi šestnácti- či sedmnáctiletí, z nichž většina navštěvovala katolickou školu už zhruba jedenáct let, jsem se zmínil o pátém přikázání. Jeden z žáků zvednul ruku a ptal se, co to je, a proto jsem vyzval ostatní, aby mu pomohli. Páté přikázání neznal ani jeden. Neznali svátosti a tak dále. Nikdy jsem nepochyboval o závažnosti úkolu, který mi byl svěřen, totiž vyučovat katechismus do co největší hloubky. Jedním z velkých problémů byl nedostatek bezpečných katechetických materiálů. I pokyny takzvaných profesionálních katechetů měly do užitečnosti daleko.

Prvních pět let mé kněžské služby bylo obdobím intenzivní pastorační činnosti. Mohu upřímně říci, že tyto roky moje kněžské povolání opravdu utvrdily, a to díky kněžím, s nimiž jsem spolupracoval. Na události tohoto prvního období své kněžské služby často s radostí vzpomínám.

Jak došlo k vašemu povolání k biskupské službě?

V září 1989 jsem byl z diecéze povolán k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury jako obhájce svazku. Zůstal jsem tam do února 1995. Počátkem prosince 1994 přišel do mé kanceláře sekretář Apoštolské signatury, jímž byl dnešní kardinál Zenon Grocholewski, a oznámil mi, že mě chce okamžitě vidět prefekt, kardinál Gilberto Agustoni. Bavit se přímo s prefektem nebylo zvykem, a tak jsem se bál, že jsem se tak či onak dopustil nějaké pracovní chyby, zejména vzhledem k některým obtížným případům rušení farností ve Spojených státech. Jakmile jsem vstoupil do jeho kanceláře, prefekt mě informoval, že mě Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval biskupem v La Crosse, mé domovské diecézi. Ohromilo mě to, doslova jsem oněměl. Prefekt ihned dodal, že celá věc byla důkladně uvážena a že nemám mít pochybnosti ani obavy. Nikdy nezapomenu na jeho slova: „Kříž, který ponesete vnitřně, bude vždy těžší než ten, jenž budete nosit navenek.“ Vyzval mě, abych se vrátil do své pracovny a napsal Svatému otci dopis, jímž úřad biskupa v La Crosse přijmu. Odebral jsem se tam, ale nějakou dobu jsem nebyl schopen nic napsat. Dolehl na mě pocit tíže biskupského úřadu. Pomodlil jsem se a vrátil se mi pokoj i důvěra. Jestliže mě Bůh volá, abych přijal tuto novou a o mnoho těžší odpovědnost v Církvi, musím se spolehnout na jeho milost.

Dne 6. ledna 1995 mě papež Jan Pavel II. vysvětil na biskupa. Když jsem dokončil svou práci na Apoštolské signatuře, vrátil jsem se do své diecéze, kde jsem byl jako biskup instalován 22. února 1995.
V úřadu biskupa v La Crosse jsem strávil téměř devět let. Byla to léta intenzivní pastorační činnosti pod rozhodným a hlubokým vedením papeže Jana Pavla II. Jednou z největších výzev byla podpora povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Rovněž zde byly všechny oblasti nové evangelizace, k níž papež Jan Pavel II. vytrvale Církev vyzýval.

Jaké vlastnosti by v sobě měl biskup podle vás rozvíjet?

Připadá mi, že nejdůležitějšími vlastnostmi, o něž by měl biskup usilovat, jsou pokora a důvěra. Pokora mu dovolí poznat, že je ve všem nástupcem apoštolů a že svůj úřad musí vykonávat v poslušnosti Kristu a Kristovu náměstkovi na zemi, římskému papeži. Důvěra mu umožní kráčet kupředu v obtížné situaci dnešní doby, neboť bude vědět, že Pán může způsobit, aby i tak nedostatečné úsilí biskupa neslo plody ku prospěchu všech jeho věřících.
Od počátku své biskupské služby jsem měl zejména velmi silný pocit, že je důležité, abych veškerou svou otcovskou pozornost věnoval kněžím a seminaristům, stejně jako těm, kdo mají povolání ke kněžství, ale dosud nevstoupili do semináře.

Úkolem biskupa je být pastýřem celého stáda ve své diecézi, tento úkol by však nemohl vykonávat s úspěchem, nebýt velkého počtu kvalitních kněží, kteří mu pomáhají. Občas jsem byl kritizován za to, že nevěnuji dostatečnou pozornost laikům. Odpovídal jsem, že právě pastýřská péče o laiky mě vede k tomu, že věnuji tolik pozornosti těm, kteří jim pak budou sloužit jako kněží přímo. Samozřejmě jsem však mnoho času strávil i otázkami týkajícími se laiků. Často jsem se s nimi setkával jednotlivě i ve skupinách.

S jakými největšími problémy jste se jako biskup setkával?

Byla to dotírající sekularizace, která bohužel pronikla i do života Církve. Obsah náboženské výuky se po několik desetiletí nebezpečně ochuzoval, což věřícím bránilo vnášet do kultury křesťanské svědectví. Také formace seminaristů byla oslabena a ztrácela orientaci, a to již od doby, kdy jsem byl v semináři já. Kněží proto často zjišťovali, že jsou bez vlastní viny špatně připraveni na náležitou výuku a výchovu. Samozřejmě existovali i starší kněží, jimž se ještě dostalo solidní věroučné formace i životní disciplíny, ti však byli přivedeni k jejich zpochybnění ve jménu „ducha koncilu“.